Vzpomenete-li si na svá školní léta, pravděpodobně budete souhlasit, že ničím nerušenou pohodu ve školních lavicích a hlavně mimo ně, i tak sem tam narušil nějaký ten domácí úkol. Jen ti učivu a učitelům neoddanější studenti věřili bláhovými učiteli prezentované poučce, že úkoly jsou hlavně pro naše dobro.

Já se nechtěl smířit s neúčelovostí těchto prací a strkal je, spisovatelsky řečeno, do šuplíku, abych je někdy mohl opět vytáhnout na světlo světa. Snad abych někomu pomohl, snad abych se podělil o svoje názory…

Tento blog byl založen mnohem později, než byl tento článek napsán. Chtěl jsem na něm tyto své práce vyvěsit, ale řešil jsem velké dilema. „Může mi někdo vysvětlit, proč jsem psal takhle divně?“, říkal jsem si. Nakonec ale zvítězila touha dát textům (musím poznamenat, že opravdu jen těm, které prošly přimhouřenýma očima editora/autora) ještě nějaké využití. Když už nic, nějaký jiný student můj text v budoucnu třeba zkopíruje do svého úkolu (čímž se ale nevzdávám licenčního práva!)…

Následující článek je textem mluvního cvičení na český jazyk, ve kterém jsem v podstatě recenzoval film Sergia Leoneho – Hodný, zlý a ošklivý.

Hodný, zlý a ošklivý je klasický Spaghetti western, který režíroval italský režisér Sergio Leone. Své italské premiéry se dočkal v roce 1966, ve světě o rok později, a mnozí ho nyní považují za úplně nejlepší western, ač se v době svého vydání velké popularity nedočkal.

Do šedesátých let se točili westerny hlavně v Americe, které se snažili Divoký západ představit v realističtější podobě, avšak poté se tohoto žánru chytili hlavně italové, kteří často i s velmi nízkým rozpočtem začali točit westernové filmy. Oblíbená italská těstovina pak dala název žánru Spaghetti western.

Sergio Leone byl synem známého italského průkopníka kinematografie a tak neměl k filmu daleko, proslavil se však právě svými westerny. Hodný zlý a ošklivý je třetí částí tzv. dolarové trilogie – Pro Hrst Dolarů, Pro pár dolarů navíc, které mají společné téma, že se odehrávají na pozadí americké občanské války a jde v nich o zlato ukradené Konfederaci. Jednotlivé díly na sebe téměř nenavazují a tak největší úspěch zaznamenal až třetí HZO, který vlastně předchozím dvoum dějově předchází. Sergio Leone pak dostal na nabídky i na točení v USA a stvořil další velice známý western Tenkrát na západě, který je také mnohými fanoušky považován za vrchol svého žánru.

Celý děj se točí okolo tří banditů – „hodného“ (v uvozovnkách) Joea neboli Blondieho, kterého skvěle stvárnil Clint Eastwood a pro nějž hraní v Leoneho filmech znamenalo start kariéry, ošklivého mexikánce Tuca, kterého zahrál Eli Wallach a zlého kovboje Angel Eyes, jehož si zahrál Lee van Cleef. Všichni se už od začátku letmo zdají, ale teprve události filmu je svedou dohromady.

Angel Eyes je záporák jak má být, honí se za penězi a dělá různou špinavou práci. Drží se hesla, že když mu někdo zaplatí za vraždu, musí ji dokončit. Jednou však při plnění úkolu narazí na stopu ohromného pokladu – ukradeného zlata jižanské armády. Zbaví se svých nadřízených a sám se vydává za pokladem.

Na Tuca je vypsána tučná odměna 2000 dolarů za všechny možné i nemožné zločiny, jež spáchal. On toho však společně s Blondiem chytře využívá – Blondie ho chytí, vybere odměnu, těsně před pověšením Tuca zachrání a společně vyrazí vybrat odměnu do dalšího města. Jejich spolupráce však přestane fungovat ve chvíli, kdy Blondie nechá Tuca uprostřed pouště. Ten však přežije a vydává se Blondiemu pomstít, od této chvíle se ve filmu střídají okamžiky, kdy jsou tito dva největší parťáci a kdy se snaží zabít.

Nakonec se všichni dostanou na stopu pokladu, ale tak zvláštně, že každý z nich zná jen část tajemství jeho úkrytu a tak musejí chtě nechtě střídavě spolupracovat. Vše nakonec graduje skvělou scénou na hřbitově, osobně si myslím, že jde o jeden z nejlepších filmových závěrů vůbec.

Na první pohled nejde ve filmu nalézt nic hlubšího, je to honba tří mužů za penězi, při níž se nikdo neštítí zrady ani zabíjení. Žádná ženská postava nemá ve filmu delší roli než asi minutu a tak ani o nějaké lásce nemůže být řeč. Hrdinové se však při svém putování setkávají s občanskou válkou – a tito ostřílení zabijáci ji vlastně nechápou. Když jsou svědky velké bitvy o most, říká Blondie: „Nikdy jsem neviděl padnout tolik mužů takhle zbytečně“ a celkově je druhá polovina filmu silně protiválečná. „Vyhraje ta armáda, která si může dovolit držet své vojáky déle v lihu“. Kromě toho jsou velice dobře použity dobové kostými a rekvizity, jako například vojenský vlak a do filmu jsou zařazeny i takové banální scény jako společné focení vojenského oddílu, zpívající kapela válečných zajatců nebo poprava.

Proč je však Hodný zlá a ošklivý tak oblíbeným filmem? Velký vliv na to má určitě unikátní kamera a střih celého díla. Pro Leoneho jsou typické dlouhé záběry na poušť a na písek, s nímž si pohrává vítr, střídané s ještě delšími záběry na obličeje herců, u nichž je nesmírně významný výraz a mimika. Celý film trvá téměř 3 hodiny, ale mluvení herců by zabralo sotva několik desítek minut, nejde o hlas, jde o hraní. První slovo zazní až po deseti minutách filmu, ale při Leoneho dlouhých záběrech se rozhodně nudit nebudete. Jsou totiž v kontrastu s rychlými střihy, kdy kamera skáče od těkajících očí k ruce připravené tasit kolt apod. Vše dohromady z toho dělá nesmírně napínavou podívanou.

Filmu nechybí ani vtipné pasáže, zvlášť co se týče „ošklivého“ Tuca. Smát se budete u jeho nadávek, u jeho koupele nebo u návštěvy jeho bratra – nejvyššího kněze v jednom klášteře. „Kdo se chtěl v našem kraji uživit stal se buď knězem nebo banditou.“ Od westernu se dají čekat i duelové scény, jejichž napínavost dovedl Leone k dokonalosti.

Co však film vyzdvihuje ještě výše je hudba od Ennia Morriconeho, italského skladatele, který má dnes za sebou již stovky filmů a patří k největším klasikům. Právě dolarová trilogie ho však nejvíce proslavila, známé jsou i jeho soundtracky k Tenkrát na západě nebo k Profesionálovi.  Hudba ještě zvyšuje napínavost situací a skvěle podkresluje ostatní scény. Válečné obrazy se vám díky smutné a nostalgické hudbě vryjí do paměti. Hudba je na svou dobu také velice originální, Morricone se řídí motem, že každý zvuk může být hudbou a podkresluje ji tak například vytím kojota, pískáním nebo výstřeli z pistole.

Hodný zlý a ošklivý byl organizací European Cinema označen za nejlepšího reprezentanta westernového žánru a Quentin Tarantino, který se Leonem v mnohém inspiroval, nazval snímek „nejlépe zrežírovaným filmem všech dob.“ Sám ve svých filmech pak s oblibou využíval i zde použité vložené nápisy a přejímal i Morriconeho hudbu.