Vzpomenete-li si na svá školní léta, pravděpodobně budete souhlasit, že ničím nerušenou pohodu ve školních lavicích a hlavně mimo ně, i tak sem tam narušil nějaký ten domácí úkol. Jen ti učivu a učitelům neoddanější studenti věřili bláhovými učiteli prezentované poučce, že úkoly jsou hlavně pro naše dobro.

Já se nechtěl smířit s neúčelovostí těchto prací a strkal je, spisovatelsky řečeno, do šuplíku, abych je někdy mohl opět vytáhnout na světlo světa. Snad abych někomu pomohl, snad abych se podělil o svoje názory…

Tento blog byl založen mnohem později, než byl tento článek napsán. Chtěl jsem na něm tyto své práce vyvěsit, ale řešil jsem velké dilema. „Může mi někdo vysvětlit, proč jsem psal takhle divně?“, říkal jsem si. Nakonec ale zvítězila touha dát textům (musím poznamenat, že opravdu jen těm, které prošly přimhouřenýma očima editora/autora) ještě nějaké využití. Když už nic, nějaký jiný student můj text v budoucnu třeba zkopíruje do svého úkolu (čímž se ale nevzdávám licenčního práva!)…

Níže si můžete přečíst kompletní seminární práci na český jazyk, která se věnuje osobnosti Karla Kryla a rozebírá i několik jeho textů.

Úvod

 

Karel Kryl byl významným českým folkovým písničkářem a básníkem, jehož texty hlavně po roce 1968 výrazně ovlivňovaly situaci v Českoslovesnku. Významnější a známější je jeho hudební tvorba – písně, které sám doprovázel vlastní hudbou na kytaru. Rozsah jeho tvorby je veliký, můžeme u něj nalézt témata lásky, žen nebo víry v Boha, avšak největší „popularitu“ si Kryl v tehdejším Československu získal pravděpodobně za tzv. protirežimní „protestsongy“, v jejichž metaforách si lidé často našli i to, co v nich nebylo, a hlavně kvůli těmto písním byl posléze Kryl donucen odejít do exilu a poslech jeho písní byl v Československu zakázán.

Karel Kryl je autorem 170 písní a 10 básnických sbírek, které jsou často ilustrovány jeho vlastní výtvarnickou tvorbou.[i] Jeho básně a písně se vyznačují velkým množství metafor, hrou s jazykem a rýmy a formální dokonalostí. V jeho textech můžeme najít velkou symboliku.

Kryl se po celý svůj život nepřestal vyjadřovat k situaci v Československu. V exilu se stal redaktorem rádia Svobodná Evropa a často psal veršované komentáře nebo úvahy na poměry u nás.


Životopis – Karel Kryl (12.4.1944 – 3.3.1994)[ii]

 

Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži v rodině významného knihtiskaře. Po komunistickém puči dochází pomalu k rušení soukromých tiskáren a v roce 1950 jsou tiskařské stroje rodiny zničeny. Krylovi se tak stěhují do Nového Jičína, kde je Karel Kryl přijat na keramickou školu v Bechyni. V roce 1960 napsal Karel Kryl píseň Potkal jsem svou tchýni, kterou označuje za svou vůbec první. Po maturitě je zaměstnán v teplické továrně a s kamarády zakládá malé autorské divadlo. V roce 1963 je povolán na vojnu, kde napíše několik antimilitárních písní a také krátké jevištní pásmo Nálet na blbý, které je posléze velice brzy zakázáno.

V roce 1965 se vrací do Teplic, a píše velkou část svých nejznámějších písní. Začíná vystupovat v malých severočeských klubech a pomalu se dostává do místního rozhlasu. V roce 1967 začíná spolupracovat s ostravským nahrávacím studiem. Spoluzakládá také malé divadlo Waterloo. Po příchodu sovětských vojsk začínají však jeho písně nabývat na aktuálnosti a stávají se populárnějšími. V roce 1969 vítězí píseň Bratříčku, zavírej vrátka v hitparádě Houpačka. 24. března je ještě vydáno Krylovo album Bratříčku, zavírej vrátka, je však brzo staženo z prodeje. Kryl nyní hraje desítky koncertů měsíčně a vystupuje i v Návštěvních dnech v divadle Semafor. V červnu již dostává zákaz vystupování v rozhlase a televizi. V srpnu se v Praze účastní demonstrací proti okupaci, ty jsou však brutálně rozehnány a začíná také první vlna zatýkání nepohodlných jedinců. Kryl odjíždí na festival v Burg Waldecku do Německa a nakonec se tam rozhodne požádat o politický azyl – odchází do exilu.

Začíná spolupracovat s rádiem Svobodná Evropa v Mnichově a vydává také svou druhou desku Rakovina. V roce 1970 vydává desku Maškary. V roce 1972 vychází v exilovém nakladatelství Index kniha s většinou jeho dosavadních textů Kníška Karla Kryla. V roce 1973 má svatbu s Evou Sedlářovou, o rok později vydává EP Carmina resurrectionis, které obsahuje písně hlavně na biblická témata. Vychází také jeho sbírka 7 básniček na zrcadlo. V roce 1975 se rozvádí se svou ženou a začíná pracovat na poetických Slovíčkách.

V roce 1977 začíná druhá vlna emigrace z ČSSR a Kryl zjišťuje, že se na něj nejen nezapomnělo, nýbrž že jeho texty takřka zlidověly. Exilové vydavatelství Šafrán 78 vydává v roce 1979 jeho čtvrtou LP desku Karavana mraků. O 4 roky později vychází tamtéž deska Plaváček a Kryl se tento rok také stává plnohodnotným zaměstnancem Svobodné Evropy. V roce 1984 vychází v Austrálii EP Ocelárna, kde o 4 roky později vyjde také kazeta Dopisy. V roce 1988 vychází v Americe dvojkazeta Karel Kryl in Boston.

Na začátku listopadu 1989 se Kryl účastní dvou koncertů československých domácích i exilových písničkářů v Polsku, Kryl je možná úplně největší hvězdou festivalu. Po 17. listopadu a demonstracích na národní třídě odevzdávají komunisté moc a Krylovi je umožněno vrátit se díky sociálnímu vízu na pohřeb své matky. 3. prosince vystupuje v pražské Lucerně na Koncertu pro všechny slušní lidi, kde tisíce lidí zpívají s ním jeho písně.

V následujících letech Kryl přichází s kritikou chyb a nedostatků nového zřízení. Vycházejí nová vydání jeho desek a Kryl vydává novou desku Tekuté písky. V roce 1991 je deska Bratříčku, zavírej vrátka vyhlášena nejlepším československým albem za posledních 25 let. 7.2. se Kryl podruhé žení, tentokrát si bere němku Marlen Bronsertovou. V roce 1992 vydává desku Monology. Na Slovensku vychází v roce 1993 videokazeta Kdo jsem…?

2. března 1994 je stižen těžkým infarktem a o den později umírá v mnichovské nemocnici. 11. března je pohřben v pražském Březnově. Posmrtně pak v roce 1995 vychází CD s nahrávkami z pozůstalosti Děkuji, o rok později pak CD Jedůvky a během dalších let i jiné Krylovy texty


 

Diskografie[iii]

Bratříčku, zavírej vrátka (1969, 1990, 1995, 2002)
Rakovina (1969, 1969, 1980, 1990)
Maškary (1970, 1980, 1991, 2004)
Bratříčku, zavířej vrátka! (odlišné složení písní) (1971, 1980)
Carmina resurrectionis (1974, 1990, 1995)
Dívka Havířka / Azbuk (1978, 1996)
Karavana Mraků (1979, 1994)
Plaváček (1983, 1995)
Ocelárna (1984, 1994, 2004)
Omezená suverenita, Jedůfka (1986, 1996)
Karel Kryl in Boston ’88 I., II. (1988)
Dopisy (1988, 1992, 1997)
Tekuté Písky (1990)
Dvě půle lunety aneb Rebelant o lásce (básnické texty Karla Kryla) (1992)
Monology (1992, 1996)
To nejlepší (1993, 2009)
Ocelárna – doplněné vydání (1994, 2004)
Děkuji (1995)
Australské momentky (1995, 2004)
Jedůfky (1996)
To nejlepší 2 (1998)
Karel Kryl śpiewa we Wronclawiu (2004)
Šuplíky | mé nejmilejší písně (2005)
Live! (záznam koncertů v pražské Lucerně a na plzeňské Portě) (2006)
Miláčku (2007)
Akordy (2008)
Živě v Československu (2009)

Bibliografie[iv]

Kníška Karla Kryla (1972, 1990)
7 básniček na zrcadlo (1974, 1987, 1990, 1997, 2004)
Pochyby (1978, 1997, 2004)
17 kryptogramů na dívčí jména (1978, 1997, 2004)
(Zpod stolu) Sebrané spisy (1978, 1997, 2004)
Slovíčka (1980, 1997, 2004)
Amoresky (1982, 1991, 1997¸ 2004)
Z mého plíživota (1986, 1997, 2004)
Zbraně pro Erató (1987, 1991, 1997¸ 2004)
Lot (1987, 1997, 2004)
Sněhurka v hadřících (1992, 1997, 2004)
Pod grafiku (1993, 1997, 2004)
Půlkacíř (rozhovor s Karlem Krylem) (1993, 1994, 2000)
Krylogie (1994, 2000)
Krylias & Odysea (1995, 1997, 2004)
Písně Karla Kryla od A do Ž (1995)
Znamení doby (1996, 1999)
Karel Kryl – Spisy II. Básně (1997, 2004)
Karel Kryl – Spisy I. Texty písní (1998)
Karel Kryl – Spisy III. Krylogie / Půlkacíř (2000)
Harakrylí (výběr z textů pro Svobodnou Evropu) (2004)
Cesta je prach… (2004)
Ostrov pokladů (2005)
Rozhovory (2006)
Pochyby (2006)


Rozbor díla

Plaváček[v] (1976)

Tiché listy lísek, třetí kniha běd,
jako v zubech písek skřípou slova vět,
šarlat vlčích máků v němém osení,
ztichly hlasy ptáků v mlčení.

Světle bledým nebem svítí větve bříz,
pole voní chlebem z jedovatých hlíz,
ticho s hlavou vlčí v době po moru,
lidé, kteří mlčí v hovoru.

R: Vodní tříšť břehy třísní
kde se proud řeky kroutí,
matka loučí se písní
s princem v košíku z proutí,
tichý pláč skryje houští,
košík proudem když pouští,
snad pak nad hrází bobří
najdou rybáři dobří
malého krále, malého krále.

S přeslazenou slinou v koutku rybích úst
tiše léta plynou, slyšíš trávu růst,
zrazeni se krčí v hrubém oděvu,
lidé, kteří mlčí ve zpěvu.

Řeky plné vorů, místo vody kal,
z šumějících borů mrtvé vrchy skal,
a jen šepot syčí křídlem kačením
v zemi, která křičí mlčením.

R: Spěje proud dlouhou poutí
moři vstříc krajem mírným,
nese tmou loďku z proutí
k hladinám nedozírným,
k hřbetům vln s bílou krajkou,
k fregatám s carskou vlajkou,
a pak pod přídí ostrou
zmizí koš s bílou kostrou
malého krále, malého krále …

 

Karel Kryl začal tento text psát po návštěvě rakouských alp na přelomu roku 76/77.[vi] Inspirací mu bylo mj. zamrzlé jezero Zell am See.[vii] Píseň je inspirována starou pohádkou Plaváček, ve které se otec král zbaví svého syna, tím že ho položí do koše a pošle ho po řece. Na rozdíl od pohádky však Krylův text dobře nekončí. Jednoznačně se asi text vyložit nedá. V celé písni se Kryl stále vrací k mlčení v různých podobách. „Mlčení v hovoru“, „mlčení ve zpěvu“, „křičení ve zpěvu“ pravděpodobně každé naráží na neochotu většiny lidí v Československu nahlas bojovat proti režimu. Samotné dítě – Plaváček – pak může symbolizovat jak občana žijícího v zemi zmítanou „normalizačními vlnami“ nebo naopak člověka žijícího v exilu, kterého tam „vyhodil“ otec – stát. V textu můžeme také nalézt narážky na špatný stav přírody v ČSSR. „Řeky plné vorů, místo vody kal,
z šumějících borů mrtvé vrchy skal, (…)“ symbolizují právě bezútěšný stav např. pohraničních lesů. Kryl zde navíc využívá slova české hymny – „(…) bory šumí po skalinách (…)“.

Zajímavé je vyjádření mlčení hned několik výrazy a spojeními:  „jako v zubech písek skřípou slova vět“, „mlčení“, „němé osení“, „ticho“, „šepot“, němá „rybí ústa“ a vlastně i „slyšet trávu růst“.

Básnické prostředky:

  • Přirovnání: „jako v zubech písek skřípou slova vět“
  • Metonymie: „rybí ústa“
  • Protiklady: „pole voní chlebem z jedovatých hlíz“, „lidé, kteří mlčí v hovoru/zpěvu.“, “v zemi, která křičí mlčením“
  • Básnické přívlastky: „šarlat vlčích máků v němém osení“, „tiché listy lísek“, „ticho s hlavou vlčí v době po moru“, „s přeslazenou slinou v koutku rybích úst“,“šumějící bory“,“mrtvé vrchy“, „šepot syčí křídlem kačením“

V písni se střídá sdružený rým s rýmem střídavým (ten se objevuje v druhé části refrénu).


Píseň neznámého vojína[viii] (1967)


Zpráva z tisku: “Obě delegace položily pak věnce na hrob
Neznámého vojína.” A co na to Neznámý vojín?

V čele klaka, 
pak ctnostné rodiny 
a náruč chryzantém,
černá saka 
a žena hrdiny 
pod paží s amantem, 
kytky v dlaních 
a pásky smuteční 
civí tu před branou,
ulpěl na nich
pach síně tanečních
s bolestí sehranou.
Co tady čumíte? Vlezte mi někam!
Copak si myslíte, že na to čekám?
Co tady civíte? Táhněte domů!
Pomníky stavíte, prosím vás, komu?

Jednou za čas
se páni ustrnou 
a přijdou poklečet,
je to trapas, 
když s pózou mistrnou 
zkoušejí zabrečet,

pak se zvednou 
a hraje muzika 
písničku mizernou,
ještě jednou 
se trapně polyká 
nad hrobem s lucernou.
Co tady čumíte? Zkoušíte vzdechnout,
copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout?
Z lampasů je nám zle, proč nám sem leze?
Kašlu vám na fangle! Já jsem chtěl kněze!

Nejlíp je mi, 
když kočky na hrobě 
v noci se mrouskají,
ježto s těmi, 
co střílej’ po sobě 
vůbec nic nemají,
mňoukaj’ tence 
a nikdy neprosí, 
neslouží hrdinům,
žádné věnce
pak na hrob nenosí 
Neznámým vojínům.
Kolik vám platějí za tenhle nápad?
Táhněte raději s děvkama chrápat!
Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád?
Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!

 

 

Kryl se většinou vyhýbal tomu, aby jeho písně byly nazvány protestsongy, Neznámý vojín však tvoří vyjímku.[ix] Jde o velmi sdělnou a ostrou píseň, která jasně kritizuje některé zvyklosti papalášů, je ostrá od začátku až do konce. Na rozdíl od ostatních Krylových „protestních písní“ je zde velice málo metafor a nějaké složitější symboliky. Funkční vulgarismus na konci kupodivu nebyl překážkou u rádiových stanic ani u budoucích desek.

Celý text je vlastně stížností jakéhosi vojáka, který padl ve válce a jehož identita nebyla zjištěna. Byl tedy pohřben jako „neznámý“. Zvyklostí komunistických předáků bylo např. na výročí osvobození Československa od nacistů nosit na hroby neznámých vojínů věnce a řečnit. Dle pohřbeného nešťastníka jde však o pouhé pózování a je mu jasné, že je všem truchlícím úplně ukradený. Raději by byl, kdyby se mu dostalo duchovní útěchy od kněze. Srovnává také lidi se zvířaty – kočky se na rozdíl od lidí nepřetvářejí a vojáka ignorují úplně bezprizorně.

Závěr písně je zároveň protiválečný. Když voják odpovídá pravděpodobně na jeden z projevů, v němž nejspíš zaznělo, že by vojín určitě opět v případě potřeby rád padl za vlast: „Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád?Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!“

Básnické prostředky:

Píseň je velice sdělná a prostá, a neobsahuje vlastně žádná přirovnání nebo metafory. Nachází se zde např. básnický přívlastek „pach síně tanečních“. Rým básně je střídavý (ABCABC).

Sametové jaro[x] (1990)

Je jaro, větry vanou od jihu do cely,
sbohem či nashledanou, obecné veselí,
jsou stromy plné mízy a někdo jiný sklízí
to, co jsme zaseli, to, co jsme zaseli.

Ačkoli dozvonilo poslední zvonění,
přec v duši temno zbylo a v srdci vězení,
po vinných ani slechu, a jiným ku prospěchu
jsou naši ranění, jsou naši ranění.

Je jaro, ledy plovou s narkózou do žíly
a s maskou sametovou jde ústup zdvořilý
a na mohyle něhy mráz uhrabává sněhy,
jež zimu přežily, jež zimu přežily.

Sametové jaro je jedna z mála Krylových porevolučních písní, která dodnes ještě nevyčpěla. Už po revoluci lidé od Kryla očekávají, že na listopadové události zareaguje nějakou písní. Ještě před vydáním, kdy je text rozpracovaný Kryl docela dobře vystihl podstatu písně: „Nebude nejveselejší, nebude to žádná euforická píseň. Bude to téměr varování. Bude ovlivněna zkušenostmi, které jsem tu získal. Myslím, že stále hrozí nějaké nebezpečí.“[xi]

Celý text je tedy přímou reakcí na Sametovou revoluci a Kryl v něm vlastně vyslovuje svoje obavy z vývoje, kterým se tehdejší politika ubírá. Cela na začátku písně symbolizuje československý národ, který byl zavřený ve své vlastní zemi a v následujících verších vyjadřuje všeobecné nadšení, které v zemi panuje. Už spojení „sbohem či nashledanou“ však jasně ukazuje Krylovy obavy o budoucnost. Na konci první sloky autor poukazuje na to, že lidé, kteří se o revoluci nezasloužili, získávají vysoké funkce.

„Po vinných ani slechu“ symbolizuje, že téměř žádný komunistický pohlavár nebyl za své „zločiny“ proti lidským právům potrestán. Poslední dva verše písně pak vyjadřují situaci na vyšších politických místech, kde se již opět uklidňuje situace a bývalý členové KSČ vklidu přecházejí do jiných stran a zůstávají u moci. Jsou symbolizovány právě jako „sněhy, jež přežily zimu“. Jde o velice symbolický text.

Básnické prostředky:

  • Metonymie: „sněhy, jež zimu přežily“, „cela“, „s maskou sametovou jde ústup zdvořilý“
  • Básnické přívlastky: „v duši temno zbylo“, „sametová maska“, „mohyla něhy“
  • Metafory: „stromy plné mízy“, „vězení v srdci“, „ledy plovou s narkózou do žíly“

 

V textu je použita kombinace střídavého a obkročného rýmu – schéma AABA.


 

Co řeknou?[xii] (1969)

Co řeknou ti páni, co, sedíce strnule,
plijí tu na ty, kdo opustí vlast?
Zas budou jen mlčet, jak mlčeli minule,
třásti se strachem a tiše si krást.

Co řeknou ty dámy, co sedí tu s kukátky,
tehdy, až o pravdě zakážou hrát?
Vím, budou zas ochotně poslouchat pohádky
o tom, že pravdy je třeba se bát.

Co řeknou ti všichni, kdo dnes ti tu tleskají,
tehdy, až mocní ti umlčí hlas?
Zas budou jen tančit, jak jiní jim pískají,
hopsat tak dlouho, až zlámou si vaz!

 

Tuto píseň napsal Kryl ještě před tím, než se rozhodl odejít do exilu.[xiii] Stejně jako v několika dalších písních v ní ukazuje na strach velké části Čechoslováků bojovat nahlas proti režimu. Všemi třemi slokami velice zřetelně symbolizuje, že velká část veřejnosti se chová jako dav, který poslouchá zrovna toho vpředu.

Veršem „plijí tu na ty, kdo opustí vlast?“ možná již Kryl naznačoval, že i on začíná přemýšlet o emigraci. Naráží také na to, že každý v první řadě myslí na sebe a až poté na svobodu národa, každý si bude dál „tiše krást“. Druhá sloka je o cenzuře a o tom, že lidé přijímají i lživé a nepravdivé zprávy a ačkoli vlastně vědí o jejich nereálnosti, stejně jim věří. Ve třetí sloce možná autor čekal, že poté, co se ještě více rozšíří zákaz jeho hraní, lidé na něj ochotně zapomenou. Byl rozhořčen z toho, že ačkoli nedostal ještě zákaz koncertování, organizátoři festivalů jeho vystoupení raději ze strachu sami rušili. Zde se však Kryl trochu spletl, jelikož i poté, co byly jeho písně zakázány, mu zůstali jeho fanoušci věrní a někteří byli za tuto věrnost dokonce zavřeni do vězení.

Nakonec však Kryl zmiňuje, že slepé poslouchání i špatných příkazů nemůže vést k ničemu dobrému – „hopsat tak dlouho, až zlámou si vaz!“.

Text písně je relativně dost sdělný a její poselství není nijak skryto ve složité symbolice.

Básnické prostředky:

  • Metonymie: „tehdy až o právdě zakážou hrát“

V textu je použit střídavý rým – schéma ABAB.

 

 

Závěr

Karel Kryl se stal neodmyslitelným symbolem protikomunistického hnutí a jeho písně, ač zakázané, v Československu zlidověly. Nejvýznamnější je jeho ranná tvorba a později tvorba exilová, po pádu režimu a návratu do Československa hlavně koncertoval a kvůli svým některým názorům na nastávající politickou situaci ho začali dokonce někteří lidé odmítat. Nelíbilo se mu např. složení poradců Václava Havla nebo tendence vedoucí k rozdělení země.

Během prvních měsíců po revoluci byl však v zemi přijímán jako ohromná legenda, která lidem dala naději a pomohla konečnému pádu komunistického režimu. Po jeho smrti jeho oblíbenost opět stoupla a na kontroverzní porevoluční názory se pozapomnělo.

Texty Karla Kryla jsou stále velice oblíbené a aktuální a slouží i jako připomínka tehdejšího odboje proti režimu.

 

 

Jan Přeučil: „(…) a my s ním jeli na noc na tu dlouhou cestu do Nového Jičína. V Domašově jsme se zastavili na kávu a přišli číšníci ke mně pro autogram. A já jsem tehdy povídal: ,Co můj autogram? Víte, kdo se vám tu může podepsat? Tohle je Karel Kryl.‘ Vypuklo šílenství, jaké si dneska nikdo nedovede představit.“[xiv] – po Krylově návratu z exilu

 

 

Použité zdroje a literatura

 

Vojtěch Klimt: Akorát že mi zabili tátu, Příběh Karla Kryla; Galén 2006
Karel Kryl: Kníška Karla Kryla; Mladá Fronta 1990
Reader’s Digest Výběr: Ilustrovaná Encyklopedie Lidské Vzdělanosti; Reader’s Digest výběr, 2001

http://www.kryl.kat.cz/index.php
http://www.kryl.kat.cz/pisne/pisne.htm
http://www.lyricon.net/texty-pisni/karel-kryl/

Poznámkový aparát


[ii] Akorát že mi zabili tátu – str. 382-385

[iii] Akorát že mi zabili tátu – str. 390 – 396

[iv] Akorát že mi zabili tátu – str. 386 – 389

[vi] Akorát že mi zabili tátu – str. 179

[viii] Kníška Karla Kryla – str. 98 – 99

[ix] Akortá že mi zabili tátu – str. 80

[xi] Akorát že mi zabili tátu – str. 259

[xii] Kníška Karla Kryla – str. 142

[xiii] Akorát že mi zabili tátu – str. 121

[xiv] Akorát že mi zabili tátu – str. 251