Vzpomenete-li si na svá školní léta, pravděpodobně budete souhlasit, že ničím nerušenou pohodu ve školních lavicích a hlavně mimo ně, i tak sem tam narušil nějaký ten domácí úkol. Jen ti učivu a učitelům neoddanější studenti věřili bláhovými učiteli prezentované poučce, že úkoly jsou hlavně pro naše dobro.

Já se nechtěl smířit s neúčelovostí těchto prací a strkal je, spisovatelsky řečeno, do šuplíku, abych je někdy mohl opět vytáhnout na světlo světa. Snad abych někomu pomohl, snad abych se podělil o svoje názory…

Tento blog byl založen mnohem později, než byl tento článek napsán. Chtěl jsem na něm tyto své práce vyvěsit, ale řešil jsem velké dilema. „Může mi někdo vysvětlit, proč jsem psal takhle divně?“, říkal jsem si. Nakonec ale zvítězila touha dát textům (musím poznamenat, že opravdu jen těm, které prošly přimhouřenýma očima editora/autora) ještě nějaké využití. Když už nic, nějaký jiný student můj text v budoucnu třeba zkopíruje do svého úkolu (čímž se ale nevzdávám licenčního práva!)…

Školních prací na tomto blogu můžete nalézt hodně, ale ten pravý mindfuck pokračuje teď. Následuje totiž filosofická úvaha na ZSV, aneb zamyšlení nad tím, proč bychom měli být dobří…

Snad ještě předtím, než se vůbec nad touto otázkou zamyslím, bych rád poukázal na nejednoznačnost tohoto tvrzení, v mém uvažování se tato skutečnost chtě nechtě zobrazí.

Slovo dobrý totiž nemá pouze jeden protiklad. Na jednu stranu je to zlý, potom slovo dobrý znamená správně se chovající, ohleduplný, atp. Pokud uvidíme tento nadpis a víme, že se má jednat o filosofickou úvahu, pravděpodobně budeme mít na mysli právě tento první význam. Mně ale vytanul na mysli i ten druhý, který se pojí s protikladem špatný, ve smyslu hodnoty, výkonosti nebo výkonu.

Proč bych měl být špatný, když můžu být dobrý? (Mluvím samozřejmě o druhém zmíněném významu.) Snad jen absolutní nihilista nechce být dobrý, když už ne nejlepší. Každý chce být za svou práci, za své výkony obdivován. Mám být dobrý, protože mi to přinese jen výhody.

Tohle avšak není tak úplně význam hodný filosofického rozboru, poněvadž si nedokážu představit člověka (ani opravdového filosofa), kterého by napadlo nějak smysluplně řešit tuto otázku.

Proč mám být dobrý, ve smyslu chování ke světu okolo? Protože bych měl? Troufám si říct, že velká většina knih (v čele s Biblí a jí podobnými) se touto otázkou zabývá a snaží se lidi přesvědčit, aby se opravdu chovali dobře. „Vždyť všem potom bude líp“. Avšak nejen z vlastní zkušenosti vím, že být jako Mílius sice může někomu přinášet duchovní uspokojení (které za to může stát), avšak těm, již se tohoto dogmatu nedrží často dodá mnohem hmotnější statky jako na stříbrném podnose.

Nejde však jen o chování se dobře… Nebo jde, ale chovat se dobře není úplně lehké, zvlášť když těchto pět písmen obsahuje ohromné množství informací. Definoval vůbec někdy někdo, co je to dobré chování? Takové, které neškodí ostatním určitě nestačí, navíc by v takové definici určitě měla být i zmínka o osobním prospěchu. To že neškodím ostatním by snad nemělo znamenat, abych dělal ze života peklo sobě…