Vzpomenete-li si na svá školní léta, pravděpodobně budete souhlasit, že ničím nerušenou pohodu ve školních lavicích a hlavně mimo ně, i tak sem tam narušil nějaký ten domácí úkol. Jen ti učivu a učitelům neoddanější studenti věřili bláhovými učiteli prezentované poučce, že úkoly jsou hlavně pro naše dobro.

Já se nechtěl smířit s neúčelovostí těchto prací a strkal je, spisovatelsky řečeno, do šuplíku, abych je někdy mohl opět vytáhnout na světlo světa. Snad abych někomu pomohl, snad abych se podělil o svoje názory…

Tento blog byl založen mnohem později, než byl tento článek napsán. Chtěl jsem na něm tyto své práce vyvěsit, ale řešil jsem velké dilema. „Může mi někdo vysvětlit, proč jsem psal takhle divně?“, říkal jsem si. Nakonec ale zvítězila touha dát textům (musím poznamenat, že opravdu jen těm, které prošly přimhouřenýma očima editora/autora) ještě nějaké využití. Když už nic, nějaký jiný student můj text v budoucnu třeba zkopíruje do svého úkolu (čímž se ale nevzdávám licenčního práva!)…

Tato práce se mezi školní dá počítat jen částečně, protože ač bylo myslím povinné ji tak nějak stvořit, motivace zde byla i jiná. Naše Gymnázium se účastnilo projektu Mladé Fronty DNES – Studenti píší noviny a tento článek jsem do něj poslal s nadějí na uveřejnění. Téma bylo:

Je svoboda slova neomezená, nebo by člověk neměl říkat nahlas všechno? Proč?

Mé jméno jest Cenzura. Existuji již od doby, kdy bylo vynalezeno písmo. V těch pradávných dobách jsem to měla jednoduché – papyrus se spálil a klínové písmo na hliněné destičce se smazalo jedním rychlým pohybem ruky. Pouze na runy vyryté do kamene jsem musela vynaložit velké fyzické úsilí, vždycky se ale našli ochotní pomocníci, kteří za mě rádi bojovali. „Bojovali za správnou věc“.

Byla jsem to já, kdo si přál vymazávat některé informace z povrchu zemského (a bylo mi jedno, jaké to budou, vybrali jste je vy), ale mým nápadem rozhodně nebylo vymazávat také jejich tvůrce, s tím jste si, hlavně ve středověku, přišli vy, lidé. Hrdě jste se nazývali cizími slovy jako inkvizice a já díky tomu měla práci navíc – nikde nesmělo být žádné křivé slovo o vašich aktivitách.

Tak to šlo dál a s rozvojem společnosti začalo mnohem více lidí vyjadřovat svůj názor, musela jsem se ohánět, seč mi síly stačily a dlouho na sebe nedal čekat ani můj první nepřítel, známý jako Svoboda slova. Bohužel se jí v některých částech světa téměř podařilo mě porazit, ale spousta států a jejich vlády mě stále vítalo s otevřenou náručí.

Nyní můžu jen děkovat technickému pokroku, takhle jednoduchá moje práce ještě nebyla.  Pro cenzurování internetu mi stačí zadat nežádoucí slova do programu poskytovatele připojení a v televizi potřebuju jen přidat několik správně umístěných pípnutí. Stále ale doufám v lepší časy – vždyť technologie rozpoznávání psaného textu je již na vysoké úrovni… Hádejte, jak bych ji mohla využít?