Vzpomenete-li si na svá školní léta, pravděpodobně budete souhlasit, že ničím nerušenou pohodu ve školních lavicích a hlavně mimo ně, i tak sem tam narušil nějaký ten domácí úkol. Jen ti učivu a učitelům neoddanější studenti věřili bláhovými učiteli prezentované poučce, že úkoly jsou hlavně pro naše dobro.

Já se nechtěl smířit s neúčelovostí těchto prací a strkal je, spisovatelsky řečeno, do šuplíku, abych je někdy mohl opět vytáhnout na světlo světa. Snad abych někomu pomohl, snad abych se podělil o svoje názory…

Tento blog byl založen mnohem později, než byl tento článek napsán. Chtěl jsem na něm tyto své práce vyvěsit, ale řešil jsem velké dilema. „Může mi někdo vysvětlit, proč jsem psal takhle divně?“, říkal jsem si. Nakonec ale zvítězila touha dát textům (musím poznamenat, že opravdu jen těm, které prošly přimhouřenýma očima editora/autora) ještě nějaké využití. Když už nic, nějaký jiný student můj text v budoucnu třeba zkopíruje do svého úkolu (čímž se ale nevzdávám licenčního práva!)…

Následuje  text úvahy na předmět Základy společenských vět, který se věnuje “výročí” listiny Všeobecné deklarace lidských práv a svobod, ročník: sexta.

Když se na konferenci OSN v Helsinkách některé státy dohodli na schválení Všeobecné deklarace lidských práv, určitě měly za cíl, aby se tato práva opravdu dodržovala, ačkoli souhlas s dohodou byl zavazující pouze morálně. Což znamená, že i kdybyste souhlasili s touto listinou, za porušování lidských práv Vám nehrozí žádné sankce.

Již 10. prosince bude výročí šedesáti let existence této deklarace a nám se tak naskýtá možnost zhodnotit, jestli měla alespoň nějaký smysl. Pro přijetí listiny tehdy hlasovaly téměř všechny zúčastněné státy až na státy Varšavské smlouvy (vliv Sovětského svazu), Saudskou Arábii a Jihoafrickou Unii –ti se hlasování zdrželi. Ale i tyto státy deklaraci přijali později.

Pokud budeme hodnotit deklaraci z prvního pohledu, který nás logicky napadne – tedy jestli se lidská práva nyní dodržují – tak určitě neuspěla. Dokonce by se snad dala nazvat úplně zbytečnou, jelikož lidská práva se nedodržují nejen v zemích, které se helsinské konference nezúčastnily, ale určitě se nedodržují i v signujících státech. Napadne nás například Čína, jejíž situace se v poslední době kvůli Olympiádě, kterou Čína hostovala, v novinách hodně rozmazávala. Když se řekne Čína a Tibet, hned Vás napadne spojení „lidská práva“ a takovýchto příkladů bychom našli víc.

Jenže potlačování lidských práv neprobíhá rozhodně jen na té nejvyšší úrovni (tj. že práva potlačuje stát). V každé zemi (možná až na Vatikán) by se určitě dal najít nějaký člověk, který nějakým způsobem potlačuje něčí lidská práva. Jako příklad můžeme uvést také neustále omílaný rasismus nebo otroctví, které zažívají  ženy, jež se chtěli dostat za prací na západ a místo toho z nich bohatí „pasáci“ udělali prostitutky.

Rozhodně se ale nedá mluvit o úplném neúspěchu listiny. Díky ní a díky dalším listinám, které se zmiňují o lidských právech, má nyní každý gramotný člověk alespoň nějaké povědomí o lidských právech a o jejich dodržování. Pravděpodobně už se nedostaneme do doby podobné ranému novověku, kdy všichni obyvatelé Evropy brali jiné rasy, v čele s tou černou, za podřadné, které se hodí maximálně k otroctví, pro něž je i to pocta.

Můžeme tedy doufat, že na jedince porušující lidská práva si dosednou státy a organizace zabývající se problematikou práv, a že jiné státy zase uposlechnou volání světa a začnou práva také brát vážně. Jenže není nakonec lepší nechat těch pár států dělat to co teď než riskovat další světovou válku? Stejně dokud nikdo nebude utlačovat nás, tak nám vlastní nedodržování práv někde ve světě doopravdy vadit nebude…