Vzpomenete-li si na svá školní léta, pravděpodobně budete souhlasit, že ničím nerušenou pohodu ve školních lavicích a hlavně mimo ně, i tak sem tam narušil nějaký ten domácí úkol. Jen ti učivu a učitelům neoddanější studenti věřili bláhovými učiteli prezentované poučce, že úkoly jsou hlavně pro naše dobro.

Já se nechtěl smířit s neúčelovostí těchto prací a strkal je, spisovatelsky řečeno, do šuplíku, abych je někdy mohl opět vytáhnout na světlo světa. Snad abych někomu pomohl, snad abych se podělil o svoje názory…

Tento blog byl založen mnohem později, než byl tento článek napsán. Chtěl jsem na něm tyto své práce vyvěsit, ale řešil jsem velké dilema. „Může mi někdo vysvětlit, proč jsem psal takhle divně?“, říkal jsem si. Nakonec ale zvítězila touha dát textům (musím poznamenat, že opravdu jen těm, které prošly přimhouřenýma očima editora/autora) ještě nějaké využití. Když už nic, nějaký jiný student můj text v budoucnu třeba zkopíruje do svého úkolu (čímž se ale nevzdávám licenčního práva!)…

Následuje recenze na hodinu Českého jazyka, kde jsem se zaměřil na shlédnuté “divadelní” představení. Spíš frašku.

Divadlo Kalich zavítalo v rámci představení na zájezdech i do klubu Čechovka v Havlíčkově Brodě. Jelikož se měla hrát již 14 let stará kultovní komedie Nahniličko, která se může pochlubit skvělým hereckým obsazením, mimojiné například svým autorem Janem Krausem, bylo beznadějně vyprodáno. Bohužel Jan Kraus onemocněl (jak jsme se později dozvěděli) a nemohl dorazit. Alternace také nebyla možná. Divadlo Kalich situaci „zachránilo“ náhradním programem – vyslalo do Brodu Evu Holubovou, Boba Klepla a jako hosta Marcelu Košanovou s jevištní talkshow Co jinde neuslyšíte 2.

 

Šlo tedy o jakousi záchranou brzdu, protože již podle anotací jde o program, který je pokaždé unikátní, a herci nemuseli hrát nic, na co by nebyli připraveni. Představení je totiž založeno na dotazech diváků. Buď můžete svůj dotaz napsat před představením a vhodit do klobouku nebo se jednoduše přihlásit při představení. Brodské představení budilo trochu dojem, že si dotazy napsali herci sami, byli na ně až podezřele dobře připravení a hlavně ve zmatku, který před představením panoval v předsálí, jelikož velké množství lidí si nechávalo proplatit lístky a odcházelo, málokdo zaregistroval možnost vhození dotazu do klobouku.

 

Klobouk z dotazy se k hercům dostal až po začátku představení, naštěstí se herci pustili do vypravování příhod sami, host mlčel. Marcela Košanová jako host působila v představení velice rušivým dojmem. Představila se jako známá čarodějka a kartářka a začala nám vysvětlovat jak postavení Venuše ovlivňuje sportovce na olympiádě. Když mluvila o své čarodějnické zálibě, vzbuzovala spíš posměch než radost, například když nám vysvětlovala, jak budou 21.12.2010 (konec mayského kalendáře) pořádat čarodějnice slet na Zelené hoře a hledala muže, kterého by ostatní kartářky mohli hodit po lese jako jelena. Naopak když se měla vyjádřit k nějakému jinému tématu, které nespadalo do její kompetence, byly její názory velice povrchními proudovými klišé, které byly místy až směšné.

 

Bob Klepl se s improvizovaným představením popral o poznání lépe, přece jen je hercem z povolání, ale jeho pokusy o vtip působily velice neuvolněně a často končily trapným tichem. Měl však nějaké zajímavé historky, vlna, která mu v Chorvatsku vyrazila zuby, pobavila diváky hned na začátku představení. Jednomu návštěvníkovi klubu se podařilo zahnat herce do kouta dotazem týkajícím se reklamy na Mountfield. Klepl nejprve otázku trochu obcházel a nakonec prohlásil, že už do žádné reklamy nepůjde, protože „čím víc vydělá, tím méně peněz nakonec má“. Bohužel to také nebyl jediný jeho podivný názor…

 

Eva Holubová byla z trojice vystupujících suveréně nejzábavnější a obávám se, že bez ní by bylo představení pouhou fraškou. Historky z natáčení Líbáš jako bůh sklidili velký potlesk a celkově působila herečka nejlepším dojmem, byla ze všech nejvtipnější, nejpohotovější a nejuvolněnější. Ani Holubová se však nevyhnula záludné otázce, chytila se tak trochu do sítě při mluvení o politice. Začala totiž básnit o Karlu Schwanzerbergovi, o tom jak mu vůbec nejde o moc, o peníze ani o sebezviditelnění, ale pouze o dobro naší země. Vyslechla prý na jedné oslavě telefonický rozhovor pana knížete se svou sestrou, podle kterého si vytvořila tyto názory. Možná by stálo za to napsat povídku Jak se Holubová na záchodě zamilovala do Schwanzerberga.

 

Celkově představení působilo bohužel spíše negativním dojmem, ačkoli bylo relativně krátké, ke konci už se obecenstvo viditelně začínalo nudit. Holubová představení hodně vyzvedla, Klepl měl nějaké světlé i tmavé momenty, zato kartářka působila jako hodně špatný vtip. Omluvou za kvalitu představení může být snad jen fakt, že bylo „náhradní“. Aby však herci neměli kromě závěrečného potlesku žádnou děkovačku jsem asi ještě neviděl…