Vzpomenete-li si na svá školní léta, pravděpodobně budete souhlasit, že ničím nerušenou pohodu ve školních lavicích a hlavně mimo ně, i tak sem tam narušil nějaký ten domácí úkol. Jen ti učivu a učitelům neoddanější studenti věřili bláhovými učiteli prezentované poučce, že úkoly jsou hlavně pro naše dobro.

Já se nechtěl smířit s neúčelovostí těchto prací a strkal je, spisovatelsky řečeno, do šuplíku, abych je někdy mohl opět vytáhnout na světlo světa. Snad abych někomu pomohl, snad abych se podělil o svoje názory…

Tento blog byl založen mnohem později, než byl tento článek napsán. Chtěl jsem na něm tyto své práce vyvěsit, ale řešil jsem velké dilema. „Může mi někdo vysvětlit, proč jsem psal takhle divně?“, říkal jsem si. Nakonec ale zvítězila touha dát textům (musím poznamenat, že opravdu jen těm, které prošly přimhouřenýma očima editora/autora) ještě nějaké využití. Když už nic, nějaký jiný student můj text v budoucnu třeba zkopíruje do svého úkolu (čímž se ale nevzdávám licenčního práva!)…

Níže si můžete přečíst kompletní seminární práci na ZSV, která se věnuje judaismu.

Úvod

Judaismus je významné náboženství vyznávané etnickou skupinou, kterou známe jako Židy. Jeho historie je starší než 4000 let a jde o první monoteistické náboženství. Judaismus ovlivnil velké množství moderních náboženství, zejména pak Křesťanství a Islám, které v dnešním světě patří mezi nejdůležitější. Samotný počet vyznavačů judaismu je v dnešní době relativně malý.[i]

Pro judaismus je nejvýznamější hebrejská bible, jejíž autorství se přisuzuje Mojžíšovi. Tato kniha předznamenává základní prvky náboženství a zároveň zmiňuje historii Izraelitů. Po skončení biblického období dále rozvíjejí náboženství někteří rabíni.

Za Žida se považuje každý, jehož matka je prokazatelně Židovka nebo pokud přestoupil k Judaismu přesně podle pravidel. Navíc nesmí věřit v jakoukoli jinou víru.[ii]

Židé věří v jediného všemocného Boha, který je stvořitelem a prapůvodcem vesmíru, nemá žádnou podobu, je dárcem tóry (první pěti biblických knih), je vševědoucí, je jediným cílem motliteb, odměňuje ty, jež žijí podle víry a naopak trestá hříšníky.[iii]

Historie judaismu

Podle židovské víry existoval Abrahám (asi 2000 p.n.l.), který jako první objevil existenci Boha, který s ním uzavřel náboženské smlouvy. S jeho pomocí vedl společně se svou ženou Sárou Kananejskou svůj lid z Babylonie do Kanaánu (dnešní Izrael a Palestina). Už z této doby se časují některé židovské zvyky a tradice. Abrahámovi potomci (významný byl Josef) se poté dostali až do Egypta, kde se však postupně stali utlačovanou skupinou.

Pod vedením Mojžíše asi ve 13. století z Egypta odcházejí zpět do Kanaánu, avšak cesta do země jim trvá velice dlouho. Uprostřed putování se na hoře Sinaj Mojžíšovi zjevil Bůh, kde přepracoval náboženské smlouvy a ustanovil desatero přikázání platné pro všechny Izraelity a další pokyny, které podrobně popisovali, jak správně sloužit Bohu. Pravil, že Izraelité jsou jeho vyvolený národ a dal jim tóru. Tento moment je možno považovat za vznik Judaismu jako takového, protože byly stanoveny základní principy víry.

Izraelité se pak pod vedením Jozueho vrátili do své země zaslíbené, kde porazili místní kmeny a usadili se. Prvním králem se stal Saul, později následoval král David, kterému se podařilo sjednotit židovské kmeny a také dobýt město Jeruzalém, odkud Izraelité poté vládli. Nechal do něj převést Archu Úmluvy, která obsahovala desky s přikázáními, pro kterou později král Šalamoun nechal postavit chrám.[iv]

Po jeho smrti se stát rozpadl na Izrael a Judeu. V roce 586 p.n.l. dobyli Babyloňané Jeruzalém a odvedli Izraelity do zajetí, odkud se vrátili až v roce 538 p.n.l. Asi v roce 44 p.n.l. přešla země pod nadvládu Římské říše. Postupně sice místní náboženství tolerovali, ale zélóti, určitá revoltní skupina Židů, odmítlI jejich nadvládu akceptovat. Římané na tyto provokace nakonec odpověděli zničením Chrámu v Jeruzalémě a umučením velkého množství Rabínů. Po dalším marném povstání v roce 135 n.l. byla většina Židů donucena odejít a Izraelité se rozptýlili po celém světě. Začala diaspora židovského národa.[v]

V tomto období převzali vedení národa místo králů učenci a rabíni. Jedním z nich byl Jochanan ben Zakaj, díky kterému judaismus de facto přežil. Je to totiž zakladatel rabínského judaismu. Založil školu v Javne u Středozemního moře, kde učil nové rabíny. Později byly vytvořeny další svaté texty, mj. např. Talmud. (viz Texty judaismu).[vi]

Ačkoli pro vývoj víry jako takové nemají události moderních dějin příliš význam, nelze je nezmínit, jelikož měly ohromný vliv na Židy samotné. Už od středověku bylo na Židy v mnoha částech Evropy pohlíženo s despektem a tato skoro až nenávist vyvrcholila během Druhé světové války tzv. Holocaustem (Šo’a). Během něj bylo v letech 1942-1945 vyvražděno 6 milionů židů, včetně 1,5 milionu dětí. [vii]

Část Izraelitů ještě předtím prosazovala tzv. Sionismus, ke kterému se po válce přidalo ještě více lidí. Toto hnutí chtělo znovu založit vlastní židovský stát, ačkoli je to v rozporu s některými výklady víry. 14.5.1948 byl však založen Izrael přibližně na místě bývalého Kanaánu. Tam také v současné době žije velká většina Židů.

Hlavní texty judaismu

Všichni Židé (a hlavně ti ortodoxnější) přikládají velice velký význam studiu posvátných textů a dokonce jejich rozboru a výkladu. Ten se mnohdy dost liší od původního významu v knize. Vyznavači judaismu věří, že Bůh projevuje svou vůli událostmi v historii a že pouze díky jejich studii mohou porozumět podstatě víry v Boha.

Základní knihou judaismu je židovská Bible (z křesťanské Bible jde pouze o Starý Zákon). Podobě, v jaké ji známe dnes, se přiblížila někdy po babylonském exilu v 6. śtoletí p.n.l.Dělí se do tří částí.

Prvních část obsahuje pět knih – Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium se nazývá tóra nebo pentatouch. Tato část Bible je přisuzována Mojžíšovi, který v ní zaznamenává zjevení, které mu sdělil Bůh na hoře Sinaj před 3000 lety. Obsahuje celkem 613 různých přikázání a historii Izraelitů.

Druhou částí je kniha Proroci neboli Nevi‘im a v ní můžeme nalézt historii osidlování kanaánu a také knihy proroků. Tyto knihy zaznamenávají činy a výroky různých proroků nebo je naopak tito Proroci zapsali. Patří mezi ně např. Kniha Soudců, Kniha Jozue, Kniha Izajáš nebo Kniha Ozeáš.[viii]

Třetí část tvoří Spisy neboli Ktuvim. Patří sem různé knihy všech možných typů, které nejsou v Prorocích a ni v Tóře. Jsou zde například poetické Žalmy, různé knihy čtené při svátcích, např. Písně písní nebo Rút nebo pozdější historické knihy jako Ezdráš a Letopisy.[ix][x]

Asi kolem roku 200 n.l. byla napsána kniha Mišna, což je kniha, která více přibližuje pravidla židovského života a určuje spoustu běžných pravidel používaných v judaismu každý den. Část Motlidba např. určuje správné časy k modlení. Mezi další části patří Svátky, Ženy, Zemědělství, Občanské právo, Obřady a Čistota. Jde o jakési tradice judaismu předávané nejdříve ústně.[xi]

Okolo roku 500 n.l. byl sepsán Talmud, který obsahuje mišnu, gemaru a agadu. V knize Gemara jsou rozebrány texty mišny, agada naopak rozebírá texty Bible a výroky rabínů.[xii]

Hlavní postavy judaismu

Většinou jde buď o biblické postavy, jejichž existence není vždy dokázána a může jít pouze o mytologické postavy. Na druhou stranu jsou tu někteří významní rabíni.

Abrahám – Jako první muž rozpoznal existenci Boha, duchovní otec judaismu. Jako potomci se k němu hlásí Židé, Křesťané i Arabové. Mezi další praotce judaismu se řadí Izák a Jákob.

Mojžíš – Mojžíš je skutečným zakladatelem judaismu jako takového. Vyvedl Izraelity z egyptského područí a je mu tradičně připisováno autorství Tóry. Byl také jejím náboženským vykladačem.

David – Významný izraelský král, dobyl Jeruzalém a sjednotil židovské kmeny. Byl to schopný vládce, ale hlavně válečník a byl také básníkem (napsal mnoho Žalmů).[xiii]

Šalomoun – Další významný král Izraele, za jeho vlády největší rozmach říše.

Eliáš – Je považován za největšího z Proroků. (1. a 2. kniha královská). Prý nezemřel a byl vyzvednut rovnou na nebe.[xiv]

Jochanan ben Zakaj – Rabín, který opustil Jeruzalém pod Římskou nadvládou a založil školu pro rabíny, díky čemuž de facto zachoval židovské náboženství.

Maimonides – Významný rabín a filosof ze 12. století. Pokusil se do Aristotelovy filosofie vložit židovského Boha a pokusil se doložit judaismus na vědeckém podkladě.[xv]

Raši – Rabín, který napsal dosud nepřekonaný komentář k babylonskému Talmudu.

Základní myšlenky judaismu

Judaismus je postavený na víře v Boha, jediného stvořitele všeho. Uctívat cokoli jiného než jednoho Boha je zakázáno. Navíce dle třetího přikázání nesmí být jméno boží bráno nadarmo. Žádný žid ho tak nesmí vyslovit ani napsat.

Židovský Bůh má jmen hned několik, což je pravědobně způsobeno polyteistickým původem judaismu. JHVH neboli Jahve pochází totiž z hebrejského „býti“ a je velice posvátné (proto nesmí být vysloveno).

Šaddaj naopak pochází ze slova „prsa“, avšak překládá se jako „všemocný“. V bibli se používá pro označení Boha jako lidské opory. Slovní původ však opět může odkazovat na původ náboženství, jelikož velké množsví sošek pohanských bohyní mělo prsa. [xvi]

Celá víra v Boha je však podmíněna Tóře – to, že byla předána od Hospodina Mojžíšovi je jedinou nezpochybnitelnou pravdou a dogmatem v celém judaismu. Vše ostatní závisí na vysvětlení a výkladu. Přijetím Tóry Izraelité vlastně přijali smlouvu mezi nimi a Bohem. Musí věřit a uctívat Hospodina a on jim naopak dá Zemi Zaslíbenou a bude při nich.

Povinností každého Žida je Tóru studovat.[xvii]

Původní myšlenkou judaismu je pouhé určení pravidel, jak mají Židé žít zde na zemi. Velice důležitá je víra v příchod Mesiáše, který má Židy odvést do Země Zaslíbené. Křesťané založili svou víru na „Mesiáši“ Ježiši, avšak toho židé odmítají. Berou ho pouze jako kdysi žijícího člověka. To, že má Mesiáš odvést židy do zaslíbené země je právě hlavním argumentem ortodoxních židů proti sionistům, kteří založili Izrael. Dle jejich názoru to totiž má být právě práce mesiáše a těmito kroky jeho příchod jen oddalují.

Židé věří, že s příchodem Mesiáše budou vzkříšeni a každý dostane podíl na království, které Mesiáš vytvoří na zemi. To je jeden z hlavních důvodů, proč se všichni Židé nechávají pohřbít do země a odmítají zpopelnění.

Očekávání příchodu tohoto Spasitele je nejdůležitější vizí Judaismu.

Základní svátky a obřady judaismu

Za celý židovský rok se střídá několik svátků radosti a období smutku, období rozjímání a období tance a štěstí.

Roš ha-šana – Novoroční slavnost, jedí se sladké přírodní věci, aby byl další rok sladký. Slavnost začíná deseti dny vzpomínání na špatné skutky loňského roku, aby byly před začátkem Jom kipur.

Jom kipur – Den smíření, duchovní očista, která umožňuje začít nový rok bez hříchu. Fyzicky schopní lidé po dobu 25 hodin nic nejedí ani nepijí. Do synagog chodí v bílých rouchách, aby mohli být jako andělé.

Pascha – svátek na oslavu odchodu z Egypta, během něhož se předčítají různé verše z knih. Sedm týdnů poté následují šavu’ot na oslavu přijetí desatera.

Sukot – připomínka čtyřiceti let putování pouští, předčítá se z Deauteronomia, čímž končí roční cyklus čtení Tóry.

Purim – Připomínka dne, kdy mělo dojít k vraždění židů. Ti děkují za svou záchranu a přispívají chudým.

Chanuka – Podzimní slavnosti, při nichž lidé rozvsěcují svíčky, každou jeden den. Je to oslava znovu vysvěcení jeruzalemského chrámu.

Pescha -> Šavu’ot – Mezi těmito svátky probíhá doba smutku jako památka na mor v 1. Století.

Tiš’a be-av – Připomínání zničení Prvního a Druhého jeruzalémského chrámu. Židé se postí, zpívají příběhy z dob pronásledování a čtou z knihy nářků.[xviii]

Pro každé stadium života navíc přísluší každému vyznavači judaismu vykonat několik významných obřadů, navíc mu přikazuje jíst pouze „košer“ jídlo.

Košer jídlo – Jde o předpisy, které určují, které jídlo a pití můžou Židé pozřít. Přímo v Bibli jsou uvedena přikázání, která byla nadále ještě více rozvinuta rabíny a upřesněna. Někteří Židé tvrdí, že pravidla v Bibli jsou stejně správnými zásadami hygieny, jiní trvají na tom, že když je jídlo tak podstatnou součástí života, mělo by podléhat náboženským předpisům a tím za něj děkovat Bohu.[xix]

Brit mila – Ve chvíli, kdy je chlapci osm dní (a dovolí mu to zdraví), přistoupí se k posvátné obřízce. V tuto chvíli dostává chlapec své hebrejské jméno.

Bar / bat micva – Tento obřad absolovují chlapci ve 13ti a děvčata ve 12ti letech, v tuto chvíli jsou již totiž sami zodpovědní za dodržování přikázání a můžou se aktivně účastnit ceremonáliů v synagoze.

Ketuba – Ketuba je jakási manželská smlouva, která si uzavírá při svatbě. Manželství je dle judajsmu nejšťastnější a nejsvatější lidské spojení. Ženich dává nevěstě prsten a svatba se koná pod baldachýnem. Podle smlouvy se určuje, kolik bude ženich nevěstě v případě rozvodu platit.

Kadiš Jatom – Modlitba, která se odříkává na pohřbu. Existuje také několik dalších obřadů, které se věnují pozůstalím, aby mohli truchlit a poté se jim pomáhá vrátit se do normálního života. Sedm dní po pohřbu by měli ostatní nosit pozůstalým jídlo a soucítit s nimi. Smuteční Kadiš trvá 30 dní, při smrti rodičů 11 měsíců. Kadiš Jatom se také odříkává při výroří úmrtí.[xx]

Velice významný je v judaismu den Sabat neboli sobota. Je to den odpočinku, den ve kterém se nepracuje, jelikož tento den Bůh při tvoření světa odpočíval. V tento den židé ani nevaří nebo nezažíhají oheň. Jídlo se musí připravit už v pátek. Hlavní bohoslužby se konají právě v sobotu ráno.

Zákaz pracování se netýká důležitých povolání jako jsou lékaři, hasiči, letoví dispečeři apod.

Závěr

Judaismus je historicky první náboženství, u nějž se vytvořila víra v jednoho Boha. Tento princip později převzalo velké množství jiných náboženství, která se nyní řadí mezi nejvýznamější. Křesťanství a Islám přímo z Judaismu vyšli a to je pravděpodobně jeho největší přínos. V současné době je počet Židů odhadován asi na 20 milionů.[xxi]

Velkou roli v dějinách židovského národa sehrál holokaust, kdy byla velká část jeho populace vyhlazena nacisty. Židé si pak vytvořili vlastní stát, což se jim však povedlo jen díky pomoci ostatních států světa, které bojovali proti Německu. Tyto státy měly pocit, že se musí Židům revanšovat za to, že vůbec holokaus umožnili a proto tento stát na bývalém britském území mohl vzniknout.

Praktiky Izraelců vůči místním Palestincům, kteří v místě žili několik století před tím, však také nejsou úplně „košer“…