Vzpomenete-li si na svá školní léta, pravděpodobně budete souhlasit, že ničím nerušenou pohodu ve školních lavicích a hlavně mimo ně, i tak sem tam narušil nějaký ten domácí úkol. Jen ti učivu a učitelům neoddanější studenti věřili bláhovými učiteli prezentované poučce, že úkoly jsou hlavně pro naše dobro.

Já se nechtěl smířit s neúčelovostí těchto prací a strkal je, spisovatelsky řečeno, do šuplíku, abych je někdy mohl opět vytáhnout na světlo světa. Snad abych někomu pomohl, snad abych se podělil o svoje názory…

Tento blog byl založen mnohem později, než byl tento článek napsán. Chtěl jsem na něm tyto své práce vyvěsit, ale řešil jsem velké dilema. „Může mi někdo vysvětlit, proč jsem psal takhle divně?“, říkal jsem si. Nakonec ale zvítězila touha dát textům (musím poznamenat, že opravdu jen těm, které prošly přimhouřenýma očima editora/autora) ještě nějaké využití. Když už nic, nějaký jiný student můj text v budoucnu třeba zkopíruje do svého úkolu (čímž se ale nevzdávám licenčního práva!)…

Následuje seminární práce o knize Brutalita od Josefa Klímy, která byla zpracována na ZSV – když jsme brali psychologii.

Dostala se nám do rukou kniha Brutalita od novináře Josefa Klímy. Tato publikace se psychologicko-publicistickým stylem snaží (na osmi příbězích a ukázkách brutálního či agresivního jednání) upozornit na problém (hlavně mládežnické) brutality. Autor se snaží vymezit tyto jevy, snaží se je analyzovat, vysvětlit a poté i zjistit jejich příčiny.

Ke svým závěrům se dostává hned několika způsoby. Vedle „klasického“ přemítání nad problémem se i vydává do terénu, kde zkoumá jednotlivé případy, o nichž píše. Každá kapitola knihy totiž vlastně popisuje jeden příběh, jednu osobu, jeden případ brutality; vzhledem k poměrně malému počtu poměrně různorodých kapitol jsme se rozhodli rozebrat každou kapitolu zvlášť. Mimo samotné posloupnosti děje, který se odehrával, jsou však jednotlivé části prokládány úvahami a zamyšleními nad dnešním (respektive předrevolučním…) chováním.

Autor získal pro napsání knihy na dva měsíce místo na jednom nejmenovaném internátě učňovské školy, kde se snaží pozorovat chování této skupiny mládeže. Další podklady pro svou knihu získal návštěvami „místa činu“, účastnil se výslechů pachatelů i obětí, ptal se odborníků, svědků, zúčastněných osob a nakonec si zjistil názory gymnazistů pomocí slohové práce zaměřené právě na brutalitu mládeže.

Mimo jednu kapitolu se ve všech částech knihy řeší mládež, převážně ve věku okolo šestnácti let, Josef Klíma se snaží najít příčiny jejich chování, hledá chyby v rodinném zázemí, výchově a školní výuce. Bohužel podle mě až příliš jednostranně. Podle pana Klímy se rozvrácená rodina téměř automaticky rovná problémové dítě.

Obecně autor vlastně jen poukazuje na rozpadající se lidské vztahy, nekulturnost mládeže a špatný systém školství. Ačkoli se od toho snaží v jedné části očistit, chybí mi v knize už jen věta „bejvávalo dobře“. Zcela zásadně nesouhlasím s tím, že se chování mladých (či svět celkově) zhoršuje, na zkaženou mládež si stěžovali již řečtí filosofové – za pocitem „dříve bylo lépe“ pravděpodobně stojí selektivní lidská paměť – tendence zapomínat špatné. Neznamená to ale, že bych s většinou autorových názorů nesouhlasil, spíš by se měl vyhnout přílišnému zobecňování a opakování přičin. Brutalita mládežě je pro mou pacifistickou duši totiž často těžko pochopitelná.

Dovolím si ale nesouhlasit s jedním úryvkem slohové práce vloženým do knihy: „… jedním z vlivů je moderní hudba. Nemám na mysli střední proud (…), mířím k oblasit tzv. heavy metalu (…), který se vyvinul ze starého dobrého hard rocku, vyznačujícího se kvalitní hudbou a textem na vysoké úrovni. Heavy metal rozhodně nepokračuje v tradici svého předchůdce. Kvalitní muzika jde stranou, primitivní texty víceméně burcují k násilnostem.“[1] Student, který psal tuto slohovou práci, se totiž také dopustil velkého zobecnění, zcela očividně (a typicky) se projevuje naprostá nevzdělanost v této oblasti. Jako v každém jiném stylu, i v heavy metalu se určitě dá najít text na pochybné úrovni (pokud připustíme, že existuje vůbec nějaký objektivně špatný text či hudba), ale marně mezi zástupci tohoto stylu hledám takový, který mohl mít autor na mysli. Navíc možným násilnostem po vzoru textů se může oddat jen duševně již narušená osoba (jak také vyplývá ze samotné knihy).

Autor používá v knize fiktivních jmen.

O autorovi

Josef Klíma je český novinář a spisovatel. Po revoluci spoluzaložil týdeník Reflex, 1990-92 působil jako jeho šéfredaktor. Od roku 1993 působí v TV Nova, kde až do roku 2009 tvořil pořad Na vlastní oči. Můžeme ho znát rovněž z rubriky Poslední slovo Lidových novin. [2]

Jednotlivé kapitoly

I. Jedenáct žen hornického učně

Klíma popisuje příběh šestnáctiletého učně Tondy, který kvůli penězům začne přepadávat osamělé ženy, což se snaží spojit se znásilněním. Nakonec dojde i ke třem vraždám. Autor se především zamýšlí nad nedostatkem jakékoli lítosti, nad chladnokrevností „toho slušného chlapce“. Říká, že potence k takovéto brutalitě musí být vrozená a dříve či později propuknout; u Tondy byl možná spouštěcím mechanismem strach z matky, ovšem podle svědectví souseda v něm surovost opravdu byla od dětství, jako osmiletý nakrájel darovanou živou akvarijní rybku na kolečka.  Přitom nepatřil k podprůměrně inteligentním, škola mu šla, lidé ho popisovali jako sympatického chlapce, neměl problémy s navázáním vztahu; možná sehrála svou roli dvouletá absence otce ve výchově. Líbí se mi názor, že násilí je především věcí egoismu a také nedostatku empatie. Naopak nesouhlasím s názorem, že brutalita na obrazovkách zvyšuje množství brutality ve skutečnosti – přestože je možné, že „přelomová generace“, která nebyla zvyklá na fiktivní násilí, je přejala do reality, načež generace další vůči tomuto popudu ztratily citlivost.  Autor také popisuje pochybné instituce učilišť a obecně šikanu na nich.

II. Byla jsem punk

Oproti neskutečně surové první kapitole působí druhá dosti klidně, jde o příběh dívky, která se víceméně bez důvodu přidá k partě punkerů – snad jen proto, že „by to mohlo být ono“, ne z nějakého silného nutkání. Nějakou dobu mezi nimi žije, líbí se jí výlučnost, vytržení z šedé reality, nicméně otěhotní a nakonec chce spáchat sebevraždu, neúspěšně, načež ji pomoc psycholožky vrací zpět do běžného života. Popisuje se také trojí tvář punkerů – mezi sebou, na veřejnosti a sami před sebou… Ve zbytku autor popisuje těžkosti různých učňů, obviňuje učitele, rodinu, školu (Školský systém prý nevyhovuje podprůměrným žákům).

III. Soběslavská chřipka

Ve třetí kapitole se autor nejvíc věnuje realitě, s jakou se můžeme běžně setkat: pojednává o sexuální promiskuitě. Začíná úvahami o nezodpovědnosti až agresivitě při nákaze pohlavními nemocemi, konkrétně ukazuje na případy v Soběslavi. Ale opět – autor lamentuje nad zkažeností „dnešní mládeže“, přitom si jsem zcela jist, že neměl srovnání, že stejně jako já patřil k „těm slušným a hodným“ a inteligentním, zatímco teď pozoruje průměr. Nikdo nežil dva životy, každý zná jen ten svůj; k životům jiných už přistupuje z jiného úhlu pohledu než ke svému. Je také možné, že své udělala i zmiňovaná (nevědomě přijímaná?) socialistická propaganda o sportovní spartakiádní mládeži ve srážce s realitou…

IV. Na hraně trestu

Parta kluků mezi třinácti a patnácti lety vlezla na parkoviště nějaké firmy a začal jezdit s připravenými auty, přičemž způsobili značné škody. Sehrálo svou roli vědomí „všechno je všech, tudíž i mé“? Udělal by něco takového každý muž?, ptá se autor. Zasazuje se o výchovu, o neponechávání „přirozeného průběhu“ věcem, upozorňuje na roli otce při výchově. Od této záležitosti se dostává k „tolerovanému zločinu“, všelijakým zlodějinám v práci (někdy kvůli rozmazlování vlastních dětí).

V. Šimonovo odpoledne

V této kapitole se setkáváme s asi desetiletým chlapcem Šimonem, který je obětí šikany svých spolužáků. Dozvídáme se o jednotlivých činnech, jimž musí čelit. „Nejzajímavější“ v této části asi je fakt, že Šimon je již s tímto údělem smířený, udělal si obrázek světa, kde musí být utlačovaní proti těm silným, a přizpůsobuje tomu své chování a svůj typický den. Nakonec si však uvědomí, že dnešek nebyl až tak špatný den. Nikdo mu neublížil, nic strašného se nestalo.[3] V průběhu kapitoly se setkáváme s názory dvou učitelek, nejprve hlavně na šikanu a agresivitu dětí, později s názory na školství. Jedna učitelka dokonce kvůli nespokojenosti se školstvím opustila své místo: „Komenský poučil celý svět, jenom my jsme se nepoučili.“[4]

VI. Zub za zub

Ani tato kapitola není podobně jako přechozí tak závažná, jako byly ty ze začátky knihy. Nikdo v nich totiž nezemřel… V tomto příběhu se seznámíme s partou mladíků, kteří se trochu napili, začali obtěžovat jednu slečnu a její dva přátelé je za to „ztrestali“ několika ranami. Bohužel si jeden z útočníků rozbil lebku, z čehož vznikl soudní proces. Ačkoli se napadení pouze bránili před útokem, dostanou nakonec stejný trest jako útočníci. V kapitole tedy autor řeší funkcionalitu spravedlnosti, rozebírá daný paragraf zabývající se obranou před napadením a, samozřejmě, hledá příčiny brutálního chování, tentokrát také v médiích a násilí, které nám denně přináší. Líbí se mi zde však autorův názor, že nás zprávy o násilí páchaném ve světě vůči brutalitě otupují.

VII. Šestadvacet mrtvých

Je docela možné, že tento příběh znáte, aniž byste Brutalitu četli. Byl podle něj totiž natočen film Requiem pro panenku a celkově byl dost mediálně známý, a dokonce asi před rokem přinesl Magazín Mladé Fronty rozhovor se samotnou aktérkou (nyní spíš aktérem – jde o transvestitu) činu. Dostáváme se do ústavu pro postižené ženy, kam se dostává již zmíněná Věra. To se po několika letech týrání ze strany ošetřovatelek a vychovatelek rozhodne dům podpálit. Při tomto činnu zemře 26 většinou nepohyblivých chovanek. Při vyšetřování postupně vyplývají na povrch otřesné poměry v ústavu, ne nepodobnému koncentračním táborům. Pan Klíma vyzpovídal vychovatelku, která měla k Věře asi nejblíž, dozvídáme se tak více o její osobnosti a i o poměrech v ústavu ještě před tím, než byl převzat od jeptišek do rukou státu. Nakonec se ještě dozvídáme o úspěších (opravdu?) speciálního integračního oddělení internátu, kam se dočasně umísťují problémoví i potencionálně problémoví učni.

VIII: Docela malé imago otce

Poslední kapitola je takovým protipolém všech ostatních. Nepoukazuje totiž na problémy, které u mládeže vznikají špatnou výchovou, nevybírá špatné exemplární případy a vlastně v sobě ani nemá prvky brutality. Příběh je o muži – otci (potažmo celé rodině), kterému se zželí šesti ubohých dětí z okraje společnosti, jimž zemřel otec a jejichž matka byla psychicky nemocná, a vezme si je do opratrovnictví, ačkoli má sám již tři vlastní děti, o které se stará. Ačkoli byly tyto děti označeny jako problémové a některé se tak v útlém dětství opravdu projevovaly, dobrou výchovou z nich dokázal tento člověk vychovat „dobré lidi“. Otázkou však zůstává, kolik v tom hrála roli náhoda, a kolika lidem by se mohla podobná věc podařit.

Několik slov závěrem:

V knize je vysloveno mnoho zajímavých myšlenek, nicméně je znát, že je poplatná době a režimu, ve kterém byla napsána (přestože byla vydána po revoluci, komunistická rétorika je velice zřetelná, autor pravděpodobně počítal s vydáním v komunistickém státě a už neměl energii na úpravy) a také často zabředá do jakési směsi poměrné liberálnosti se zahořklým („dědkovským“) přístupem; přes autorovo tvrzení přesvědčující o opaku kniha místy zapadá do bulváru svým výběrem senzací… Nicméně knihy, se kterými nesouhlasíme, často vyvolají větší myšlenkovou aktivitu než ty, u nichž jen spokojeně kýváme.

Zdroj informací:

Josef Klíma: Brutalita
Nakladatelství Mladá Fronta
Praha 1990
1. vydání