Vzpomenete-li si na svá školní léta, pravděpodobně budete souhlasit, že ničím nerušenou pohodu ve školních lavicích a hlavně mimo ně, i tak sem tam narušil nějaký ten domácí úkol. Jen ti učivu a učitelům neoddanější studenti věřili bláhovými učiteli prezentované poučce, že úkoly jsou hlavně pro naše dobro.

Já se nechtěl smířit s neúčelovostí těchto prací a strkal je, spisovatelsky řečeno, do šuplíku, abych je někdy mohl opět vytáhnout na světlo světa. Snad abych někomu pomohl, snad abych se podělil o svoje názory…

Tento blog byl založen mnohem později, než byl tento článek napsán. Chtěl jsem na něm tyto své práce vyvěsit, ale řešil jsem velké dilema. „Může mi někdo vysvětlit, proč jsem psal takhle divně?“, říkal jsem si. Nakonec ale zvítězila touha dát textům (musím poznamenat, že opravdu jen těm, které prošly přimhouřenýma očima editora/autora) ještě nějaké využití. Když už nic, nějaký jiný student můj text v budoucnu třeba zkopíruje do svého úkolu (čímž se ale nevzdávám licenčního práva!)…

Tato práce se mezi školní dá počítat jen částečně, protože ač bylo myslím povinné ji tak nějak stvořit, motivace zde byla i jiná. Naše Gymnázium se účastnilo projektu Mladé Fronty DNES – Studenti píší noviny a tento článek jsem do něj poslal s nadějí na uveřejnění.

„A je to tady! Netřídili jste odpad, znečišťovali planetu a ta se nám nyní za to mstí!“ Již několikrát jsem toto tvrzení slyšel a rozhodl se spustit pátrání na vlastní pěst, abych zjistil, jak to s tou pomstou doopravdy je.

První stopou nějaké nekalosti je zvýšená koncentrace prachu v ovzduší. Nepřítel tím uštědřil nám, znečišťovatelům, pořádnou ránu. Naše téměř nejvýkonější prostředí ničící stroje totiž nemohou vzlétnout a přece jen motor běžící na prázdno nemá takovou efektivitu, hlavně co se krytí týče.

Díky moderním radarům (a povětšinou moderním médiím) se dostávám ke zdroji tohoto podpásového úderu. Ze sopky pod ledovcem Eyjafjallajökull vytéká láva a vychází z ní nečistoty (typický útok zbraní vlastního nepřítele). Ale je to opravdu tak? Já, znalý všech našich krycích mechanismů, ničemu nevěřím a organizuju expedici alá Jules Verne, která je však o tolik nebezpečnější, jelikož se vydávám do samotného středu nepřátelských sil.

Postup sopěčným jícnem mě utvrzuje v mé teorii, že mstitel opravdu existuje. Dráty, ozubená kolečka a další nerozpoznatelné mechanismy se všechny sbíhají někam do středu Země. Nepřítel o mně nemá ani tušení a tak se nepozorovaně přibližuji až do samotného řídícího centra. Sedí tam starý vousatý… člověk? Kůži má totiž z kamene… Je obklopen různými přístroji, kterým pro neexistující pojmenování budu říkat počítače a monitory. Na nich se objevují informace typu: „Jan Novák vyhodil PET láhev do popelnice. Momentální stav vyhozených PET lahví: 35%. Poslední trest: sopka Island, 20.03.2010“. Políčko „Nadcházející trest“ bohužel nestihnu přečíst, protože nápisy na obrazovkách se stále velice rychle mění. Existence „Zěmě mstitelky“ je ale dokázána!

Je možné, aby nás takto planeta trestala? Podle některých názorů, které vídám, očividně ano… Samozřejmě se ekologie nesmí zanedbávat, ale nic se nesmí přehánět… Sopka na Islandu kvůli letadlům nad ní opravdu nevybuchla…