Vzpomenete-li si na svá školní léta, pravděpodobně budete souhlasit, že ničím nerušenou pohodu ve školních lavicích a hlavně mimo ně, i tak sem tam narušil nějaký ten domácí úkol. Jen ti učivu a učitelům neoddanější studenti věřili bláhovými učiteli prezentované poučce, že úkoly jsou hlavně pro naše dobro.

Já se nechtěl smířit s neúčelovostí těchto prací a strkal je, spisovatelsky řečeno, do šuplíku, abych je někdy mohl opět vytáhnout na světlo světa. Snad abych někomu pomohl, snad abych se podělil o svoje názory…

Tento blog byl založen mnohem později, než byl tento článek napsán. Chtěl jsem na něm tyto své práce vyvěsit, ale řešil jsem velké dilema. „Může mi někdo vysvětlit, proč jsem psal takhle divně?“, říkal jsem si. Nakonec ale zvítězila touha dát textům (musím poznamenat, že opravdu jen těm, které prošly přimhouřenýma očima editora/autora) ještě nějaké využití. Když už nic, nějaký jiný student můj text v budoucnu třeba zkopíruje do svého úkolu (čímž se ale nevzdávám licenčního práva!)…

Následuje seminární práce na biologii, ve které měl každý z nás zpracovat některé savce. Já si vybral ploutvonožce a jsem nesmírně rád, že jsem měl takovou skvělou volbu… 🙂

Úvod

Ploutvonožci jsou určitě jednou z nejzajímavějších skupin savců. Na první pohled nevíme ani kam je zařadit, vždyť se všeobecně známým savcům téměř vůbec nepodobají, ptáme se: Mohli by to být ryby? Nebo je to něco mezi nimi a savci? Ploutvonožci rozhodně stojí za to, abychom jsme si je více popsali.

Co je na nich vlastně nejzajímavější? Jejich lenošení a následná nemotornost na souši a naproti tomu obrovská pohyblivost při lovu pod vodou? Nebo jejich odolnost proti zimě? Jiné zase fascinují jejich roztomilá mláďata či způsoby rozmnožování. Všichni ale také víme, že ani tuleni a jim podobní nemají na růžích ustláno – hodně často se tato zvířata stávají oběťmi lovců kožešin a spousta mláďat se často nedožije dospělosti jen proto, že nějaký větší jedinec si nedával zrovna pozor, kam si lehá.

Ploutvonožci jsou i přes to všechno globálně známou skupinou savců a nemělo by být těžké shrnout základní informace o nich.  I tak ale můžeme být místy překvapeni…

 

 

Obecné znaky

Říše:  živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Nadřád: placentálové (Placentalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Podřád: ploutvonožci (Pinnipedia)

Patří do nich tři čeleďe:

tuleňovití (Phocidae)
lachtanovití (Otariidae)
mrožovití (Odobenidae )

 

Ještě donedávna však výše uvedené zařazení do systému neplatilo. Nejdříve se totiž ploutvonožci považovali za samostatnou vývojovou linii, ale nedávno byli zařazeni mezi šelmy  a jsou nyní posuzování jako zapřisáhlí masožravci, kteří se přizpůsobili životu ve vodě.

První předkové lachtanů se objevili asi před 25 miliony let a podobali se psovitým šelmám. Měli malou velikost, zdržovali se podél pobřeží Tichého oceánu a měli trháky na dolní i horní čelisti, což mají i nyní všechny suchozemské šelmy. Postupně se z nich vyvinuli ploutvonožci, kteří měli rozlišený chrup. Jejich stavba vnitřního ucha nám sděluje, že jejich předchůdci žili pouze na souši a až později se dostali do vody. Tam mohli zůstat potopení velmi dlouhou dobu a nebyli tolik vázaní na souš. Předchůdci tuleňů jsou doloženi z období asi před 13 miliony lety a podobali se spíš kunovitým šelmám.

Vzhled jejich těla nám napovídá, že musejí být velmi rychlí při pohybu ve vodě. Má totiž dokonale hydrodynamický tvar bez výčnělků, které by pohyb brzdily. Proto mají velmi malé nebo žádné ušní boltce, téměř neznatelný krk a zakulacenou hlavu s málo vypouklýma očima. Samice mají zatažitelné struky a samci mají varlata nastálo v břišní dutině. Penis je ukryt v záhybu kůže. Jediné co vyčnívá, jsou tedy končetiny. Ty mají stejné kosterní znaky jako ostatní suchozemští savci, ale v mnohém se liší. Články prstů jsou výrazně prodloužené, zatímco ostatní kosti jsou zkrácené. Mezi jednotlivými články je natažena kůže a spolu s vazivem pak vytváří samostatnou ploutev.

Savci jsou endotermní živočichové, a proto si stále udržují stejnou tělesnou teplotu. Ve vodě se však teplo odvádí mnohem rychleji a to představuje pro ploutvonožce další problém. Ploutvonožci se proti ztrátám tepla chrání svou silnou podkožní vrstvou tuku (až 10cm) a hustou nepropustnou srstí. To je způsobeno mazovými žlázami, které ústí u svazečků chlupů.

Všichni ploutvonožci dýchají samozřejmě plícemi vzduch. I přesto ale vydrží hodně dlouho pod vodou. To jim umožňují například jejich uzavíratelné nozdry a ušní boltce – reflex, který znají už od narození. Podobně funguje i utěsnění dýchacích a trávicích cest při lovu. Mnohem složitější je ale jejich dýchání, které jim dovoluje ponoření se na jeden nádech až na půl hodiny a do hloubky až 400m. Velikost plic nic neřeší, protože plné plíce by jim nedovolili ponořit se.

Proto mají ploutvonožci schopnost vázat kyslík na bílkovinu myoglobin, umí automaticky zpomalit činnost srdce, nasměrovat krev hlavně do mozku a omezení jejího přístupu k dalším orgánům. Navíc při potápění přejdou ploutvonožci automaticky na anaerobní dýchání, takže jim nehrozí dekompresní nemoc, kterou určitě znají potápěči. Místo oxidu uhličitého se pak vytváří jako odpadní produkt kyselina mléčná, na níž jsou ploutvonožci obdivuhodně odolní. I tak ale musejí po dlouhém ponoření se nějakou dobu odpočívat. Ani tlak vody jim příliš neubližuje, jelikož jejich svaly a orgány nejsou téměř vůbec stlačitelné. Horší by to bylo, pokud by se například v uchu objevila vzduchová bublina. Proto mají ploutvonožci zajímavé „zařízení“. Soustavu krevních kanálků, která se při sílícím talku naplní krví, tím se zvětší a zaplní celou dutinu, čímž vytlačí vzduch.

Ploutvonožci jsou společenské šelmy – to platí hlavně pro dobu rozmnožování, kdy tráví většinu času na souši ve velkých skupinách, což je jejich jediná obrana proti suchozemským šelmám – na souši jsou totiž ploutvonožci pomalí a nemotorní. Před pravidelnou dobou porodů a páření se všichni jedinci pořádně vykrmí a pak zamíří ke známým břehům. Samci připlouvají jako první a snaží se zabrat si teritorium. Krutě o tato teritoria bojují, protože vítězi poté patří všechny samice, které se v daném teritoriu usadí. Ani potom si ale samci neodpočinou, musejí své teritorium nadále střežit a odhánět od svých samic každého soka. Samice připlouvají březí a brzy poté přivádějí na svět mláďata. Jde o jedináčky s bílým nebo s černým kožichem zvaným lanugo, který zatím není voděodolný.

Proto mláďata zůstávají ještě několik týdnů na suchu, dokud jim nenaroste typická vodoodpudivá srst. Mláďata jsou kojena výživným tučným mlékem, po kterém velmi rychle rostou. Někteří tuleni kojí svá mláďata jen 10 dní, zatímco někteří lachtani téměř jeden rok. Samci nepřestávají v koloniích bojovat a často se stane, že neopatrná mláďata zalehnou. Za nějakou dobu po porodu je samice opět v říji a nastává doba páření. Poté se ploutvonožci stáhnou zpět do moře a celý cyklus se asi po 4 měsících opakuje.

 

 

Jednotlivé čeledě

Mrožovití

V této čeledi najdeme pouze jednoho zástupce a to mrože ledního. Více na str. 7 u jednotlivých zástupců.
Hlavním znakem jsou dva velké kly, dlouhé až 100cm. Na hlavě mají nenápadné uzavíratelné uši bez ušních klapek. Přední ploutve jsou bez srsti, prsty jsou stejně dlouhé a mají malé drápky. Zadní ploutve jsou bez srsti a mají trojúhelníkový tvar, můžou je otočit dopředu. Prostřední tři prsty jsou delší než dva krajní, tyto ploutve se používají k pohonu jen příležitostně.

Lachtanovití

V čeledi najdeme 7 rodů a přes 15 zástupců. Lachtani mají dlouhý krk a na první pohled proto poznáte, že jsou to šelmy. Mají malé, ale zřetelné ušní boltce. Při plavání veslují předními ploutvemi a zadními pouze kormidlují. Mezi zadními ploutvemi mají malý ocásek. I při pohybu na souši jsou lachtani docela obratní a rychlí, na rozdíl od ostatních ploutvonožců. Mají tenké ušní klapky na hlavě. Na předních ploutvích obvykle bez srsti nemají drápky, zadní ploutve jsou taktéž bez srsti, valké a blanité, pro pohyb na zemi je můžou otočit dopředu, na prostředních třech prstech mají drápky.
Mají také mléčný chrup. Samec má znatelně větší hlavu než samice.

Tuleňovití

V čeledi najdeme 3 rody a téměř 20 zástupců. Tuleni mají nevýrazný krk a mají kulatou hlavu bez ušních boltců. Ve vodě se pohybují vlněním těla s předními ploutvemi přitisknutými k bokům. Při pohybu na souši se spíše plazí a táhnou zadní ploutve za sebou. Na hlavě mají úzké zvukovody bez ušních klapek. Přední ploutve jsou pokryté srstí, jsou krátké a tupé s drápky na jednotlivých prstech. Zdaní ploutve blanité a krátké, pokryté srstí. Drápky jsou na všech prstech. Jsou nejpočetnějšími ploutvonožci a jsou nejlépe přizpůsobeni životu ve vodě, což jim ale dělá problémy na souši viz. výše. Tuleni dokonce pod vodou i spí a pouze v pravidelných intervalech vyplouvají na hladinu.

 

 

Zástupci

Mrožovití

Mrož lední

Největší ploutvonožec, mají ohromné kly, které vznikají prodloužením horních špičáků. Používají je k rozrážení ledu a k získávání potravy – odlepují jimi korýše a měkkýše ode dna.  Samci je mají až metr dlouhé, samice poloviční. Kly jsou pro mrože velmi důležité, protože pokud je ztratí, jsou většinou úplně vyloučeni ze společnosti. Jsou velice pomalý na souši. Nejdokonalejším smyslem je hmat – hmatové fousy. Loví vystřikováním proudu vody z úst. Rozmnožují se od dubna do června.
Vyskytuje s v mořích okolo Severního Ledového oceánu.
Mrož je jen málo ohrožený druh.

Lachtanovití

Lachtan jihoafrický

Snadno uplavou dlouhé vzdálenosti, ale většinou se nevzdalují od pobřeží na více než 180 metrů. Často se nechávají vynést na břeh na hřbetech vysokých vln. I na souši jsou dobře pohyblivý, na skalnatém podkladě jsou dokonce rychlejší než člověk. Většinou loví sami, ale když objeví velké hejno ryb, často se spojí do skupiny. Za potravu jim většinou slouží ryby nebo hlavonožci. Při rozmnožování se všichni zdržují na pevnině a nějakou dobu ani nechodí lovit. Mláďata někdy dokonce polykají štěrk a písek, aby trochu utišila hlad.
Vyskytují se na pobřeží jižní Afriky a na okolních ostrovech. Tento druh je chován v pražské ZOO.
Donedávna byl lachtan jihoafrický ohroženým druhem, ale nyní už není v nebezpečí.

Lachtan kalifornský

Nejen v době rozmnožování žije v koloniích. Lachtan kalifornský je nejrychlejší ze všech ploutvonožců – pod vodou se pohybuje rychlostí až 40km/h. Rozmnožují se od května do srpna. Jejich potravou jsou většinou ryby a hlavonožci. Za den snědí až tolik potravy, kolik odpovídá čtrnácti procentům jejich tělesné hmotnosti. Kořist hledá většinou pomocí zraku a pomocí hmatových vousů. Při lovu často spolupracují s delfíny, žraloky a s mořskými ptáky.
Najdeme ho na Kalifornském poloostrově a na Galapágách.
Je chráněným druhem a jejich populace je stálá.

Lachtan japonský

Vyhynulý druh. V mnohém byl podobný lachtanu kalifornskému. V 18. století začaly jeho počty velmi klesat, kvůli lovení japonskými rybáři. V roce 1900 zbývalo posledních 3200 kusů a v roce 1950 byl tento druh úplně vyhuben.

Lachtan ušatý

Mají světlejší srst než ostatní lachtanovití a jsou z této čeledě největší. Mají charasterické velké ušní boltce. Loví nejčastěji ryby a hlavonožce. Ačkoli jsou skvělými plavci, představují pro ně velké nebezpečí mořské bouře, které je často překvapí na moři a oni se poté vysílením utopí. Rozmnožování probíha podobně jako u ostatních ploutvonožců.
Vyskytují se v okolí Beringova moře, na Aljašce i na Japonských ostrovech.
Patří mezi ohrožené druhy.

Lachtan hřivnatý

Nevyhledávají pobřežní skaliska, žijí v okrajových mořích s plochým či písečným pobřežím. Loví pouze drobné hejnovité rybky – potravní specializace.
Vyskytují se na pobřežích jižní Ameriky.
Není zapsán jako ohrožený druh.

Další druhy

Lachtan jihoamerický, Lachtan Forsterův, Lachtan galapážský, Lachtan antarktický, Lachtan ostrovní, Lachtan guadelupský, Lachtan jižní, Lachtan medvědí, Lachtan šedý, Lachtan novozélandský

Tuleňovití

Tuleň obecný

Nejrozšířenější ploutvonožec na světě, až 500 tisíc jedinců. Živí se hlavně rybami a krevetami, loví pod ledovým příkrovem moře. Vyskytují se na severní polokouli, na pobřeží Tichého a Atlantického oceánu. Jsou jen málo ohroženým druhem.

Tuleň kuželozubý

Na rozdíl od tuleně obecného má hodně dlouhý nos. Loví hlavně ryby a bezobratlé a to pomocí čichu a sluchu. Pomáhají mu také hmatové vousy. I slepí tuleni dokážou bez obtíží lovit.Rozmnožují se v září až v prosinci. Žijí až 40 let.
Vyskytují se v jižním Grónsku, u pobřeží východní Kanady, Island, Velká Británie a pobřeží Baltského moře.
V roce 1988 se mezi nimi objevila virová epidemie, která způsobila, že jsou nyní téměř všude ohroženým druhem.

Rypouš sloní

Je největším tuleňovitým ploutvonožcem. Mají tlustý krk pokrytý hrbolky. Na rozdíl od ostatních ploutvonožců mají výrazně hnědou srst, která má tuto barvu i pod vodou. Jejich obrovský rypák připomíná chobot. Loví ryby, korýše, hlavonožce a dokonce i rejnoky. Potápí se za nimi až do hloubek 600 metrů! Žijí okolo Antarktidy a také u západního pobřeží severní Ameriky. Jde o málo ohrožený druh.

Tuleň leopardí

Tento druh stojí na vrcholu potravního řetězce Antarktidy. Loví totiž hlavně tučňáky a nejen proto je často nazýván žralokem Antarktidy. Obvykle loví také ryby a dokonce i jiné menší tuleně. Jsou známy i případy útoků na člověka – několik obětí nepřežilo. Samice je větší než samec, což se u jiných ploutvonožců neobjevuje.
Vyskytují se okolo celé Antarktidy, jde o málo ohrožený druh.

Tuleň kroužkovaný

Živí se hlavně treskami a dalšími rybami. Rozmnožují se od března do dubna. Obývají severní pobřeží Evropy, Asie a Ameriky.

Tuleň grónský

Vyskytuje se v okolí Grónska a na severu severní Evropy. Bere se jako málo dotčený druh, v Kanadě probíhá od 15.11. do 15.5. jejich povolený lov.

Tuleň bajkalský

Nejmenší druh tuleně na světě. Vyskytuje se na Bajkalu (Rusko). Jde o ohrožený druh.

Čepcol hřebenatý

Charakteristický je masitý čenich, který přečnívá přes tlamu. To využívají při soubojích před rozmnožováním – pomocí čenichu až zdvojnásobí velikost své hlavy.
Vyskytují se v okolí Grónska.

Tuleň středomořský

Žijí v malých skupinách. Nestěhují se ze svého známého prostředí a jsou často vyrušováni loďmi s turisty. Často se proto přemísťují do jeskyň, kde jim ale hrozí nebezpečí jejího zřícení.
Vyskytuje se hlavně ve východním Středozemním moři (Řecko, Turecko).
Kriticky ohrožený druh.

Další druhy

Tuleň karibský (vyhynulý), Tuleň havajský, rypouš severní, tuleň krabožravý, tuleň Weddelův, tuleň Rosův, tuleň vousatý, tuleň kaspický, tuleň pruhovaný

 

 

Závěr

Ploutvonožci jsou výhradně masožravci, a proto většinou stojí na samém vrcholu potravního řetězce nebo těsně pod ním. To znamená, že pomáhají udržovat populace ryb, hlavonožců, tučňáků atp. v mezích a brání přemnožení. Ploutvonožci jsou velmi vyvinutí pro život ve vodě a pravděpodobně z nich se vyvinuli nejdříve kapustňáci a poté velryby.

Mnozí ploutvonožci slouží jako potrava pro jiná zvířata. Jde například o lední medvědy, žraloky a také o jiné ploutvonožce.

Význam pro člověka je jasný. Ploutvonožci sloužili (a někde i slouží) za potravu pro mnoho lidí z vesnic při pobřeží, často to bylo to nejčastější, co jedli. Také podkožní tuk ploutvonožců byl žádaný, hlavně kvůli svícení. Oblíbené byly také kůže ploutvonožců, zejména mláďat, která jsou po narození většinou bíle nebo béžově zbarvená a takováto kůže z tuleně byl velmi žádaný módní doplněk.

 

Ploutvonožci byli už od 18. stol. ve velkých počtech loveni a při druhé světové válce hrozilo několika druhům vyhubení. Poté ale byla přijata různá ochranná opatření, která lovení buď úplně zakázala nebo alespoň omezila a většina ploutvonožců je nyní označena jako mírně ohrožené nebo málo dotčené druhy. U některých druhů jejich počty dokonce stoupají i o pět procent a více za rok. Naproti tomu například tuleň středomořský je kriticky ohroženým druhem nejen kvůli lovu, ale také kvůli turismu a lachtan japonský byl v roce 1950 úplně vyhuben, podobně jako tuleň karibský.

Jak už jsem napsal, u většiny druhů ploutvonožců jejich počty stoupají a proto si nemyslím, že by tato skupina byla blízko nebezpečí vyhynutí. Ačkoli jsou v době rozmnožování na souši hodně zranitelní, utvoření jejich společenství je proti většině nepřátel kromě člověka uchrání.

Některé druhy by také mohlo ohrozit globální oteplování, protože jsou často závislí na plovoucích krách hlavně v Severním Ledovém oceánu, a ty kdyby roztály, přišly by tyto druhy o svá přirozená prostředí k rozmnožování i k odpočinku.

Znečištění moří ploutvonožcům příliš neškodí, možná proto že žijí v čistých oblastech, možná díky jejich husté srsti a silné vrstvě podkožního tuku.

 

 

Zdroje

ABC přírody
1000 divů přírody
Encyklopedie zvířat
http://cs.wikipedia.org/
http://www.iabc.cz/scripts/detail.php?id=5938
http://www.ezoo.cz/
http://www.zverokruh.websnadno.cz/
http://zivazeme.cz/